Soudní dvůr EU neúměrně zasahuje do návratové politiky členských zemí
Soudní dvůr EU prakticky znemožňuje efektivní návratovou politiku členských zemí a deportace migrantů, kteří nemají nárok na azyl.
Podle německého deníku Bild a českého Echo24 Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) zpřísnil pravidla, podle nichž mohou členské státy určovat tzv. bezpečné země původu pro účely zrychleného azylového řízení. Nově bude možné sestavovat takové seznamy pouze tehdy, pokud státy transparentně doloží zdroje, z nichž při hodnocení vycházejí, a pokud je bezpečnost zajištěna “pro celou populaci dané země”. Rozhodnutí padlo v souvislosti s tzv. albánským modelem, který prosazuje Itálie.
“Italská vláda premiérky Meloniové začala využívat seznam bezpečných zemí, přičemž se počítá s tím, že žádosti o azyl budou vyřizovány ve zrychleném režimu mimo území Itálie (v tomto případě na území Albánie). Týkat se to má především migrantů zadržených na moři, jejichž domovina je na seznamu bezpečných zemí. Proti tomuto postupu se ohradili dva občané Bangladéše, jejichž žádosti byly kvůli zařazení země na italský seznam zamítnuty.”
Soudní dvůr jim dal nyní za pravdu a konstatoval, že zařazení konkrétní země na seznam musí být podloženo konkrétními a zveřejněnými informacemi a nelze z něj vyvozovat závěry, pokud v dané zemi existují problémy s ochranou základních práv. Verdikt z Lucemburku tak může zkomplikovat dosavadní azylovou praxi nejen v Itálii, ale v celé Evropě, a znemožnit tak možná jediný způsob, jak deportovat ilegální migranty do jejich původní země. Např. Německo má vlastní seznam bezpečných zemí, na němž kromě členských států EU figurují mimo jiné Ghana, Senegal a právě i Albánie.
Afričtí migranti připlouvají z Tuniska do Itálie. Srpen 2023. (FETHI BELAID / AFP via Getty Images)
Robert Kotzian uvádí příklad, jak zvaní migrantů do Evropy probíhá s pomocí unijního práva a migračních neziskovek. “Soudní dvůr Evropské unie se zabýval případem dvou migrantů, Afghánce a Inda, kteří přišli do Irska začátkem roku 2023. Byla to doba, kdy do země přijížděl velký počet migrantů a irské orgány proto nebyly schopny všem poskytnout ihned ubytování, pouze finanční pomoc. Oba migranty však zhruba po dvou měsících Irsko ubytovalo.”
“Zhruba ve stejné době si tyto dva migranty vyhlédla migrační neziskovka (zřejmě jich bylo více), nechala je podepsat plné moci a jejich jménem podala žalobu na náhradu škody za čas „protrpěný“ v době, než irský stát těmto migrantům poskytl ubytování. Irsko se bránilo, že v dané době bylo přetíženo a nemělo okamžitě k dispozici ubytovací kapacity.” Soudní dvůr nyní rozhodl, že členský stát nemůže po tak dlouhou dobu, tj. 2 měsíce, situaci omlouvat vyčerpáním ubytovacích kapacit. Migrační neziskovky vyhrály. Irsko musí oběma poskytnout odškodnění.
Nešlo primárně o ty peníze, ale o precedent - aby bylo nejvyšší soudní autoritou v EU výslovně řečeno, že členské státy nesmí jako argument použít nedostatečné kapacity pro vysoký počet migrantů a že jejich povinností je téměř okamžitě všechny ubytovat.
“Rozsudky, jako je tento, dosažené migračními neziskovkami jsou jasným vzkazem do Afriky a na Blízký východ: přijďte, protože evropské státy vás musí ubytovat a poskytnout základní životní potřeby. Takto nepřímo, díky právu EU, soudům a migračním neziskovkám dochází ke zvaní migrantů, aniž by si toho kdokoli všiml. Mimo demokratický systém, aniž by pro to kdokoli výslovně hlasoval ve volbách.”
Pojďme se ještě vrátit k rozhodnutí soudu, že státy musejí doložit zdroje, z nichž při hodnocení vycházejí, a že bezpečnost musí být zajištěna “pro celou populaci dané země”. Když tedy probíhá konflikt jen v jednom cípu domovské země, ačkoli na drtivé většině území nic nehrozí, státy musí podle SDEU strpět vniknutí migrantů na své území a udělit jim azyl? A co když je zdrojem informací o bezpečnosti v dané zemi zpravodajská služba členské země EU a nelze informaci zveřejnit?
Myslím, že každý rozumný člověk musí tento absurdní postoj SDEU odmítnout a apelovat na svou vládu, ať rozhodování takového soudu nerespektuje i za cenu sankcí. Protože takové podvolení by bylo vzdáním se státní suverenity, která je garantována ústavou. Vynucovaný přesun pravomocí na unijní struktury již připomíná spíše totalitní systém než demokracii, kde o své zemi rozhodují občané státu.