Služby pro cizince jen s prokázanou identitou

Pokud chce někdo využít bezplatné služby, nemělo by mu vadit zapsání jeho jména, státní příslušnosti a čísla dokladu.

Když jsem ve své firmě v letech 2008-10 připravoval vznik Brno Expat Centra (tenkrát se na vedení města a kraje používal pojem Mezinárodní dům), nebyla migrace citlivým politickým tématem a relativně snadno jsme získali podporu pro to, aby mělo Brno pro přistěhovalce atraktivnější tvář a dokázalo lákat ty nejkvalifikovanější.

Moje představy byly dnešníma očima v mnohém naivní. Nějaký čas se zdálo, že by mohl vzniknout společný subjekt města a mezinárodních firem, které zaměstnávají vysoké počty zahraničních odborníků. Realita ukázala, že dohoda českých poboček globálních korporací, resp. získání souhlasu jejich “matek”, by mohlo trvat roky a že bude efektivnější, když založíme nevládní organizaci sami s tím, že ji budou firmy a město poté financovat. Tak se i stalo a postupně začalo využívat našich služeb přes 13 mezinárodních firem.

Dnes je nabídka služeb pro brněnské cizince mnohem pestřejší, a to ze strany soukromých subjektů i veřejných institucí, než tomu bylo tenkrát i před pěti lety. V předchozím článku jsem rozdělil možnou podporu pro přistěhovalce do tří typů. Pojďme se teď podívat, jaké podmínky by měly služby, které se ucházejí o veřejné financování, splňovat.

Základní podmínkou by mělo být prokázání identity – tzn. že se na začátku cizinec identifikuje pasem, řidičákem, příp. pracovní smlouvou, aby se mohla zaznamenat jeho totožnost. Pokud chce někdo využít bezplatné služby, nemělo by mu vadit zapsání jeho jména, státní příslušnosti a čísla dokladu. Myslím, že zhoršená bezpečnostní situace v Evropě – a v nadcházející době se očekává migrační vlna z Afghánistánu – už nedovolí poskytovat veřejnou správou dotované služby každému, kdo přijde z ulice nebo zavolá a jen nahlásí nějaké jméno. Možná vás to překvapí, ale to je zatím běžná praxe.

Klíčovou otázkou je zaměření služeb podle cílové skupiny a podle témat (životních situací) pro konzultace a vzdělávací semináře. Většina veřejnosti nic nenamítá proti podpoře vysoce kvalifikovaných odborníků (definice je zatím dost vágní a budu se jí věnovat v některém z příštích článků). To však nemusí platit v případě méně kvalifikovaných nebo dokonce nekvalifikovaných cizinců.

Nejpotřebnější je obvykle řešení agend jako víza a vyřizování trvalého nebo přechodného pobytu, změna zaměstnání (vycházím z praxe, že cizinec přijíždí už na domluvené pracovní místo), zajištění bydlení, lékařské péče, rodinných záležitostí, školní docházky apod. Je otázkou, zda by se měly z veřejných prostředků dotovat i konzultace k volnému času, agendě nezaměstnanosti nebo kulturně-zábavným aktivitám.

Za zcela zásadní považuji, aby se při konzumaci služby přistěhovalci naučili i samotný proces, a mohli si příště již pomoci sami. V opačném případě bude každý rok stoupat počet žádostí o asistenci, protože každý si zdarma rád nechá vyhledávat služby a zařizovat svoje soukromé agendy. Z tohoto pohledu je otázkou, zda by se neměl nastavit nějaký limit pro počet hodin, který může klient ročně využít, případně omezit dobu po příjezdu (např. dva roky), po kterou může služeb využívat bezplatně.

V neposlední řadě by mělo být samozřejmostí to, co je bohužel skrytým problémem řady “migračních neziskovek” – odstřižení se od jakéhokoli politického aktivismu. Vybavují se mi např. případy propagace Organizace pro pomoc uprchlíkům, Extinction Rebellion nebo snahy o ovlivňování volební účasti cizinců.