Politický byznys migračních neziskovek

Neziskové organizace na podporu migrace čerpají obrovské veřejné prostředky a využívají je i k ovlivňování migrační politiky. Stát si musí vzít zpět hlavní roli při rozhodování o imigraci a asimilaci.

Zaujal mě nedávný příspěvek senátora Zdeňka Hraby o tom, že migraci nemají řešit neziskovky, ale stát. “Migrace úzce souvisí s bezpečností. A zajišťovat bezpečnost je primárním úkolem státu, bezpečnost se nemá „outsourcovat“ do nějaké třetí organizace.

Peníze jdoucí z veřejných rozpočtů mají být pod přísnou kontrolou. Obzvlášť v oblasti migrace. Zatímco hospodaření státu může rozkrýt každý občan, třeba i za pomoci zákona o svobodném přístupu k informacím, informace od neziskové organizace jen tak nedostanete. A to je špatně.

Stát by neměl svěřovat řešení migraci do rukou těm, kteří naprosto otevřeně hlásají silně promigrační přístup. Je pak jasné, že tato organizace se neřídí tím, co požaduje stát, ale tím, co chtějí oni sami - tedy dotáhnout k nám co nejvíce migrantů. Navíc spolek pana Rozumka, Organizace pro pomoc uprchlíkům, je dost sporná. Mimochodem samo ministerstvo vnitra s touto organizací na čas ukončilo spolupráci.

A krom toho na ministerstvu vnitra funguje odbor azylové a migrační politiky, kde pracují lidé, kteří problematice dobře rozumí. Nedává tak smysl, aby stát za podobné služby platil dvakrát. A tam, kde je povinné právní zastupování v detenci, lze celou věc upravit a la odměna zastupování ex offo a pak by nemuselo vypisovat ministerstvo dotace na činnost proti sobě samému…”

Když neziskovka žaluje stát, který ji živí

Senátor Hraba zmiňuje jako příklad nejznámější migrační neziskovku Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) ředitele Rozumka, podle něhož “Německo mělo štěstí, že do něj před pěti lety přišli mladí, vzdělaní uprchlíci”. OPU byla během migrační krize 2015-16 hlavním lobistou za otevřené hranice a přijímání neprověřených osob z rizikových zemí a dokonce pomáhala ilegálním migrantům žalovat český stát. Proto jsem nechtěl dovolit, aby bylo v našem tištěném průvodci Brno Expat Centra uváděna OPU mezi doporučovanými partnery. Nedivil bych se, kdybyste ji tam nyní znovu našli.

OPU podala žalobu proti rozhodnutí policie o zajištění afghánských uprchlíků poslední možný den (tím se soud dostane do časové tísně na najmutí tlumočníka). Oba muži tvrdili, že jsou nezletilí, přestože to zkoumání jejich kostí vyloučilo. Podle OPU měla policie doplnit kostní testy sociologicko-psychologickým zkoumáním s následujícím argumentem. „Máme tu tvrzení klienta a výsledky lékařského vyšetření. Pokud jsou tyto dvě věci v rozporu, mělo by se to doplnit o pohovor.“ OPU si stěžovala, že s Afghánci policie nejednala jako s dětmi a že jej okamžitě po zadržení nepropustila, protože vyhoštění není možné kvůli špatné bezpečnostní situaci v zemi. Na dotaz soudce, co s uprchlíkem měla policie udělat, byla reakce „Měl být umístěn do ústavu pro děti.“ Žalobu proti postupu policie soud zamítl.

Podle článku o migračních neziskovkách, který vychází z rozhovoru s Robertem Kotzianem, “OPU má celkem 548 uzavřených smluv v celkovém objemu 691 mil. Kč. Dále 301 dotací v souhrnu za více než 328 mil. Kč a 120 veřejných zakázek.”

Migrační byznys v ČR

Stejný zdroj uvádí přehled dalších neziskovek aktivních v Česku na poli migrace. Mezi členy Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty je uvedeno celkem 18 organizací. Kromě OPU a Sdružení pro integraci a migraci, jehož ředitelka Magda Faltová je držitelkou ceny, kterou uděluje Velvyslanectví USA, v ní dále působí např. Charita Česká republika, Multikulturní centrum Praha nebo Společnost pro příležitosti mladých migrantů META.

Nechybí nadnárodní neziskovky jako Amnesty International nebo Adra. Figuruje zde také organizace Nesehnutí, která „podporuje angažovaní lidi, kteří se zajímají o dění kolem sebe s cílem budovat společnost založenou na respektu k lidem, zvířatům i přírodě“. A členem je i Člověk v tísni (ČvT), který se jako největší česká “nevládní organizace” (čerpající obrovské prostředky od české i zahraničních vlád) podílel mezi prvními na hysterickém honu na údajné dezinformace v souvislosti s kritikou masové ilegální migrace. Hlídač státu u ČvT uvádí 1220 dotací, 1202 veřejných zakázek a stovky dalších smluv, to vše s celkovou částkou v řádu milard Kč.

Přednášky ve školách o migraci pořádají i jiné neziskovky. Např. In Iustitia, kterou vede Klára Kalibová, rovněž držitelka ceny Velvyslanectví USA, nabízela už ve školním roce 2014/15 pro žáky seminář „Multikulturní výchova: předsudky, projevy nenávisti a aktivní svědek“ v ceně 1500 Kč za každého žáka. Nabídka je podobná i v letošním školním roce. Sdružení pro migraci a integraci nabízelo také služby „interkulturálních pracovníků“ (o nich jste již mohli zde na blogu číst v souvislosti s podporou arabské komunity na brněnských úřadech), kteří měli na “rozvoj tolerance” na školách dohlížet dlouhodobě.

Komu vadí věta, že ČR je suverénní země, která rozhoduje o svých hranicích a kde musí každý respektovat zákony?

Na závěr ocituji dvě věty z textu, který jsem v lednu 2018 napsal jako předseda Brnopolis k 10. výročí našeho projektu na podporu expatů. Po dlouhé debatě jsme nakonec nenašli s mými tehdejšími kolegy shodu a ve finální verzi se neobjevily. Odpovězte si sami, čím mohly věty vadit a jakou motivaci může mít vedení migrační neziskovky, které se těchto slov bojí.

“Totéž platí i pro druhou stranu. Každá země může mít jiná kritéria pro umožnění individuální legální imigrace a nikdo jiný nemůže zasahovat do rozhodování vlád suverénních zemí o svých hranicích… Přístup k imigraci v příštích letech významně ovlivní konkurenceschopnost a kvalitu života ve všech evropských zemích. Uspějí pouze ty země, které dokáží vyvážit svou otevřenost pro kvalifikované cizince s respektováním zákonů všemi bez výjimky.”

Podpora migrace se vymknula evropským zemím z rukou. Německá vláda horečnatě přemýšlí, jak deportovat extrémisty, kteří se mezitím stali německými občany, zatímco německé neziskovky placené svou vládou hromadně pašují ilegální migranty z Afriky do jižní Evropy. Toto naštěstí nemusíme zatím u nás řešit. Nicméně migrační byznys bují i v Česku. Vyplácíme stovky milionů korun organizacím, jejichž motivací je především maximalizovat počet cizinců (bez ohledu na jejich kvalifikaci a ochotu k asimilaci), o které pak státu nabídnou pomoc se postarat. A nebo jej zažalují.

Celé je to zabaleno do vzletných slov o humanitě a lidských právech, ale z migrace se mezitím stal lukrativní byznys, ze kterého profitují rovněž pašeráci, řada nejrůznějších agentur a firmy potřebující levnou pracovní sílu. Když jsem před 15 lety s podporou migrace v ČR začínal, byla situace dost jiná - řešili jsme nedostatek vysoce kvalifikovaných odborníků a otevírání města Brna širší zahraniční spolupráci. O financování komfortní péče neselektivní migrace včetně nízko kvalifikovaných (a bez kontroly identity) nebyla vůbec řeč.

Pokud nechceme dopadnout jako západní Evropa, máme nejvyšší čas na stopku veřejného financování plošné imigrace a bezbřehé integrace. Nejvyšší čas na to, abychom kladli důraz spíš na asimilaci, protože americký melting pot se osvědčil lépe než evropský pokus o multikulturní společnost hrozící každou chvíli výbuchy antisemitismu a kmenového násilí. Červnové volby do Evropského parlamentu naznačí, politici kterých stran budou potřebovat hlasitý budíček.